Žije advokacie? Žije Komora?

V posledním čísle Bulletinu advokacie roku 2019 se místopředseda České advokátní komory JUDr. Radim Miketa zabývá otázkou, zda žije advokacie. Správně ovšem v úvodníku popsaná otázka by zněla tak, zda žijí advokáti v advokátní komoře.

V době těsně polistopadové totiž údajně prakticky zanikly stavovské, kulturní i sportovní akce. To dnes je situace jiná, hrdil se pan místopředseda: Česká advokátní komora pořádá pro advokáty vzdělávací akce, kulturní a sportovní zápasy, dokonce i s mezinárodní účastí. Přesto prý není situace o mnoho lepší, než byla na začátku devadesátek. Nejsou totiž lidi. Uvedených akcí se účastní – navzdory stále se rozšiřujícímu počtu advokátů – účastníků stále méně a méně, a ještě navíc pořád těch stejných. Prý je sice pravda, že mladí jsou dnes „jen samý internety“, ovšem je prý údajně nutno se zamyslet i nad tím, zda nabídka stavovských akcí mladé kolegy oslovuje a zda je po těchto typech setkávání vůbec ještě poptávka.

Unie advokátů, z.s. by ráda k tomuto předvánočnímu zamyšlení pana místopředsedy ČAK ještě přiřadila jeden problém: totiž, že je opravdovou otázkou, KDO na podobné akce zve. To, že advokáti, věčně trčící za monitorem, žijí v podstatě velmi osamělým životem, je pravda. Neznamená to však, že by se nestýkali. Stýkají se – minimálně virtuálně. Svědčí o tom facebookové skupiny, které mají i tisíce členů. Příkladem může být skupina „Začínající advokáti“, která má 1 327 členů, dělících se o své poznatky, kde kolegové s naprostou otevřeností a v neanonymní podobě předkládají s prosbou o názor či pomoc své problémy ostatním. Striktně uzavřená facebooková skupina „Advokátní koncipienti“ má 9.600 členů, což znamená, že jí prošli snad všichni koncipienti za uplynulou pěknou řádku let. Obrovskou sledovanost má FB stránka „Život začínajícího advokáta v 21. století“, která se líbí (lajkuje ji 9.918 osob) a sleduje ji 10.376 lidí. To je zhruba sedmkrát víc, než přijede na sněm České advokátní komory... Jistěže ne všichni sledující jsou advokáti (tedy s výjimkou advokátních koncipientů, kteří si „přidání do skupiny“ zatraceně hlídají), avšak pokud by si Česká advokátní komora přečetla komenty pod jednotlivými statusy, zjistila by, že jsou psány v absolutně převažující většině advokáty. Takže podle názoru Unie advokátů těžko může být řeč o nějaké nechuti ke sdružování se, k profesní řevnivosti a egoistickém hlídání si vlastních těžce nabytých profesních znalostí. Všichni v těchto skupinách vědí, že nikdo nemůže vědět všechno a že tak zvaně „každý chvilku tahá pilku“.

Je tedy otázka, odkud se ta nechuť ke vzájemnému družení se pod patronací České advokátní komory bere. Pravděpodobně její pramen tryská z účelu existence České advokátní komory: a tím rozhodně není přátelské sdružování advokátů. Připomeňme si: účel advokátní komory není v zákoně nikde stanoven, skutečný účel a důvod existence ČAKu je uveden v záhlaví jejích webových stránek: „Česká advokátní komora (ČAK) je největší samosprávnou právnickou profesní organizací v České republice. Zároveň vykonává veřejnou správu na úseku advokacie a jako taková chrání a garantuje kvalitu právních služeb poskytovaných advokáty.“

Problém, alespoň co se kamarádění týká, začíná onou druhou větou, od slůvka „Zároveň...“ Česká advokátní komora je prostě orgán veřejné moci, kde výkon této moci advokáti poněkud sadomasochisticky svěřují do rukou svých tzv. volených zástupců. Že advokátů je cca 15.000 a na volební sněm jich dorazí 10 %, je věc všeobecně známá. To, že předávání členství v představenstvu se nejvíce blíží vkládání rukou biskupským svěcením, je zřejmé rovněž. Což se odrazilo i na posledním sněmu. Na sněmech, které se konaly do konce prvního desetiletí jednadvacátého století, kandidovala řada (v absolutní většině zcela neúspěšných) nezávislých kandidátů a jejich uskupení, nabízejících se jako alternativy. Nyní byly „alternativní“ kandidátky prakticky nulové. Ti, kteří nabízeli své služby České advokátní komoře v minulosti, to prostě vzdali. Výsledkem bylo ustavení i jiných oborových advokátních spolků, jako je Unie obhájců, Unie rodinných advokátů a konec konců i Unie advokátů jako takové.

Důvod, proč se veliká většina advokátů vyhýbá České advokátní komoře – tedy organizaci, jíž jsou (povinně) členy, je zřejmý: s někým, kdo má nade mnou moc, se prostě nedá kamarádit. Kamarádí se ti, kdo ví, že jim ČAK neublíží, protože její představitelé jsou „kámoši“. Dále toto téma raději nebudeme rozebírat. Jisté však je, že za současného stavu těžko lze očekávat, že se vztah advokátů k jejich povinně-profesní organizaci nějak zásadně změní. Spíše si lze připomenout, co se ČAKu týká, ono známé úsloví „Dále od hradu, dále, ať nestane se neštěstí nenadálé“. Tedy v tomto případě raději dále od České advokátní komory. Je na ní samotné, aby tuto situaci změnila – pakliže o to ovšem bude stát. Zatím jí pro inspiraci posíláme písničku...