Naštěstí podávání stížností dle Zákona na ochranu spotřebitele se ještě nestal zcela rozšířeným nástrojem v rukou nespokojené klientely, nicméně i tak stojí za to se zamyslet nad tím, jak na sebe oba dohledové nástroje nad činností advokátů působí.
Předně je třeba říci, že ČAK, jak je ostatně možno předpokládat, funguje značně kreativně a neváhá doplnit možnosti užití obou řízení i tam, kde to snad tak ani klient nemyslel. Na příklad, jestliže klient vyplní formulář na mimosoudní řešení spotřebitelského sporu a toto podání nazve „Stížnost na advokáta“, ČAK automaticky zahájí dvě různá řízní, a to jak na Kontrolním oddělení (jedná se o stížnost na advokáta), tak na odd. mimosoudního řešení spotřebitelských sporů. Toto je údajně „běžnou praxí“ v případě, že není jasné, jaký typ řízení chce stěžovatel zahájit a je třeba dbát o zachování zákonných lhůt oběma odděleními. Obě řízení jsou na sobě nezávislá. Rychlost nařízeného jednání u oddělení spotřebitelských sporů je dána mj. tím, že jednání probíhá vždy ústně.
Podle názoru Unie advokátů má souběh kontroly prováděné Kontrolní radou na straně jedné a na oddělení mimosoudního řešení spotřebitelských sporů svá značná úskalí.
Především je Unie advokátů, z.s., toho názoru, že Zákon na ochranu spotřebitele je faktické za prolomení zákona o advokacii. Předseda kontrolní rady JUDr. Mikš dlouhodobě tvrdí, že Kontrolní rada musí seznámit stěžovatele s důvody odmítnutí jeho stížnosti, včetně reference o stanovisku advokáta. Zde se dostáváme k dalšímu prolomení mlčenlivosti advokáta, kdy je nepřímo nucen k vyjádření se k věci samé, a to v rámci „smírného“ řešení spotřebitelského sporu. Údajně se toto vyjádření nesmí provázat s kontrolní činností Kontrolní rady. Jistěže – avšak nic a nikdo nemůže zaručit, že obě oddělení se navzájem o daných řízeních budou neformálně informovat a Kontrolní rada se poněkud inspiruje tím, co advokát napsal v rámci povinného vyjádření v rámci řešení spotřebitelského sporu.
Diskutabilní je také aplikace tzv. „Engelova testu“ na Zákon o spotřebitelích; z hlediska Unie advokátů spočívá ta diskutabilnost právě ve skutečnosti, že dvě řízení řeší prakticky jeden stejný případ. Engelův test spočívá v zákazu sebeobviňování se podezřelým. Proti stanovisku JUDr. Mikše v rámci kontrolní činnosti Kontrolní rady je možno se bránit alespoň tím, že advokát sdělí, že se s ohledem na nezachovávání advokátního tajemství Komorou vůči stěžovateli odmítá vyjádřit. Tím advokát sice riskuje zahájení kárného řízení, ale s tím už se dá pracovat, minimálně v rámci kárné žaloby a jejího projednávání. Dle zákona na ochranu spotřebitele advokát tuto možnost nemá, a naopak má povinnost se ke spotřebitelské stížnosti vyjádřit. To je možno považovat za krajně znepokojivé a UA je přesvědčena o tom, že novela Zákona na ochranu spotřebitele ve směru k posílení advokátní mlčenlivosti by byla na místě.
Pokud je Unii advokátů, z.s. známo, zaujímá Česká advokátní komora k tzv. „Engelovu testu“ dlouhodobě negativní stanovisko. Dle názoru ČAK mimosoudní řešení spotřebitelského sporu lze jen obtížně považovat za řízení srovnatelné s trestním řízením. ČAK zastává názor, že Engelův test slouží pro zjištění, zda určité obvinění ze správního deliktu spadá pod trestní obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Jinými slovy jde o test, na základě kterého se posuzuje, zda se v daném konkrétním případě aplikuje Úmluva rovněž na správní trestání. Mimosoudní řešení spotřebitelského sporu přitom není správním řízením, ve kterém by orgán rozhodoval o deliktní odpovědnosti advokáta. Podle ustanovení § 20s zákona na ochranu spotřebitele má prodávající (v našem případě advokát) povinnost vyjádřit se do 15 dnů ke skutečnostem uvedeným v návrhu a poskytnout pověřenému subjektu součinnost potřebnou k efektivnímu průběhu mimosoudního řešení spotřebitelského sporu. Citovanou povinnost vyjádřit se ke skutečnostem uvedeným v návrhu podle názoru ČAK nelze považovat za porušení zákazu sebeobviňování ve smyslu Úmluvy, neboť toto vyjádření nemůže být v rámci MSŘSS (mimosoudního řešení spotřebitelského sporu) použito jako důkazní prostředek k vydání rozhodnutí, které by mělo povahu rozsudku ve smyslu čl. 6 Úmluvy. ČAK svou činnost na poli spotřebitelských sporů definuje tak, že ve smírčím řízení ČAK nerozhoduje, pouze se snaží věc spotřebiteli vysvětlit a strany smířit. ČAK rovněž zastává názor, že povinnost advokáta vyjádřit se ke skutečnostem uvedeným v návrhu na MŘSS nelze vykládat tak, že je advokát povinen uvádět takové skutkové informace, které by prokazovaly jeho pochybení. Ust. § 20s proto ČAK nepovažuje za porušení principu zákazu sebeobviňování ve smyslu Úmluvy.
S ohledem na charakter poskytovaných služeb, kdy nutnost „řádnosti“ poskytování služeb vyplývá přímo ze Zákona o advokacii a je pod dozorem veřejné moci, která byla ze strany státu delegována na Českou advokátní komoru, považuje Unie advokátů, z.s. podřazení advokacie pod zákon na ochranu spotřebitele minimálně za redundantní. Celou věc je také možno vnímat z hlediska „důstojnosti advokacie“, jíž je Česká advokátní komora neoblomným strážcem. To, že advokacie je Zákonem na ochranu spotřebitele degradována na úroveň dodavatele potenciálně vadných součástek považuje Unie advokátů, z.s. bohužel na rozdíl od České advokátní komory, za advokacie nedůstojné.