Ivo Bretaňský, také Ivo Hélory (francouzsky Yves Hélory de Kermartin nebo Yves de Tréguier.
Narozen 17. října 1253, Minihy -Tréguier, Bretaň, Francie. Zemřel 19. května 1303 v Kermartinu ve věku 50 let. Je pochován v Tréguier, v katedrále sv. Tugduala.
Na jeho hrobu je vytesán nápis:
Sanctus Ivo erat Brito / Advocatus et non latro / Res miranda populo. Svatý Ivo byl Bretoněc / právník a ne zloděj / skvělá to věc lidem.
Narodil se v aristokratické rodině, ve 14 letech byl poslán na vysokou školu do Paříže, kde 10 let studoval teologii. Ve Orleans pokračoval studiem církevního práva.
Brzy si jeho kvalit všiml biskup z Tréguier a pozval jej do svých služeb. Ve svých 31 letech přijal kněžské svěcení. Stal se oficiálem (biskupským soudním vikářem) diecézního církevního soudu v Rennes a Tréguier. Působil jako soudce, obhájce, zástupce a prostředník v různých případech nejen církevního, ale i občanského života. Vystupoval spravedlivě a jeho první snahou bývalo usmíření znesvářených stran. Nejprve se snažil každý spor urovnat po dobrém. Autoritativní byl až nakonec, zároveň byl vždy nestranný a nabízené dary a úplatky odmítal. Přednostně se ujímal nevinně pronásledovaných a opuštěných, kterým bohatí a mocní ubližovali. Chudí a zejména sirotci se k němu utíkali jako k otci. Prostí lidé jej milovali, jen násilníci a podvodníci ho neměli v lásce.
Po čtrnáctiletém působení v úřadu při bretaňském biskupství sloužil osm let jako kněz ve farnostech v Trezdreku a v Losaneku. I jako kněz pokračoval ve svém povolání advokáta. V této době také vstoupil do Třetího řádu sv. Františka a přijal kající šat. Brzo si získal nový titul „svatý kněz“. Bránil všechny, kdo upadli do právních těžkostí. Pronásledované a utiskované se snažil zachraňovat z nepříznivé situace, těm, kdo se ocitli na okraji bídy, zajišťoval potřebné prostředky k životu. Jeho jednání sloužilo mnohým jako příklad a začali se jím řídit členové bratrstev sv. Iva a františkánští terciáři.
Ve svém panském domě vybudoval sirotčinec, nemocnici, útulek a jídelnu pro chudé. Sám žil asketickým způsobem života, který přispěl k jeho smrti v padesáti letech.
Za svatého ho prohlásil Klement VI. dne 19. května 1347.
Jeho sochu najdeme na Karlově mostu v Praze díky právnické fakultě Univerzity Karlovy, jež ho má za patrona. Na své náklady nechala sousoší s ním zhotovit v roce 1711 od Matyáše Bernarda Brauna. Svatý Ivo je zpodoben jako duchovní advokát s knihou v pravici, soustrastně sklánějící hlavu k sociálně slabým, aby se jich ujal proti nespravedlnosti ze strany mocných. Za postavou svatého Iva stojí po levé ruce postavy starce a vdovy s dítětem a z druhé strany pak postava Spravedlnosti se zavázanýma očima.
Ve Francii, Itálii, Belgii a Brazílii v 19. stol. vznikla četná bratrstva pod jménem sv. Ivo, která se věnují ochraně práv chudých a utištěných.
Sv. Ivo znal světské i církevní právo, proto musel stát na straně uchování práva, a na druhé straně bránil ty, kdo se dostali do konfliktu s právem, zvláště chudé a slabé.
Z názorů inspirovaných sv. Ivem:
„Bůh nám dal rozum, díky němuž můžeme poznávat jeho zákon a plnit jej ve svém životě. Nemáme žádnou moc, abychom Boží zákon změnili. Každý pokus postavit se proti Božímu zákonu končí tragicky. Bůh neužívá trestní zákoník, avšak narušení jeho zákona hned s sebou nese utrpení a neštěstí. Štěstí člověka je úzce závislé na respektování Božího zákona.
Člověk je povinen znát a dodržovat Boží zákon, aby mohl dobře a moudře žít. Sám však dostal dodatečný zákon, jehož cílem je harmonie a pokoj našich srdcí. Je to nábožensko-mravní zákon zapsaný v srdci člověka. Dostali jsme zákon svobody a nesmrtelnosti. Tyto dva zákony představují Desatero.
Boží zákon je nástrojem, jehož pomocí Bůh řídí svět. Je to žebřík, po jehož příčkách člověk může stoupat, aby se dostal k samému Bohu, když objevuje jeho moudrost, všemohoucnost a dobrotu. Je programem výchovy člověka, který ho řídí k dosažení plné zralosti. Je jedním z jeho největších darů, jehož cílem je naše štěstí. Umožňuje totiž navázání tvůrčího dialogu člověka s Bohem.
Z tohoto hlediska jsme všichni do určité míry právníky. Znalcem Božího zákona vepsaného do světa je přírodovědec, znalcem Božího zákona vepsaného do srdce člověka je lékař, vychovatel i právník. Každý specialista se zabývá určitou částí Božího zákona, kterou má dobře poznat a dokázat využít.