V Bulletinu advokacie č. 6/2020 bylo na str. 79 uveřejněno rozhodnutí odvolacího kárného senátu ČAK ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. K 142/2017.
Kárně odsouzený advokát neposkytl přes opakované urgence jakoukoliv součinnost orgánům České advokátní komory k výkonu kontroly, neoznačil žádné důkazy, nepředložil žádné listinné písemnosti, korespondenci ani advokátní spis k vyvrácení tvrzení stěžovatelky.
Unie advokátů, z.s. naprosto nezpochybňuje povinnost advokáta předložit Kontrolní radě „veškeré jimi požadované písemnosti nebo jiné dokumenty vzniklé v souvislosti s poskytováním právních služeb nebo, není-li to dobře možné, umožnit členům kontrolní rady přístup k nim“. To je totiž doslovný text ust. § 46 Zákona o advokacii č. 85/1996 Sb. v platném znění.
Unie advokátů, z.s. také naprosto nepochybuje o tom, že nesplnění této zákonem uložené povinnosti je jednak samostatným kárným proviněním, jednak přitěžující okolností (per analogiam trestního řádu), která může významným způsobem ovlivnit druh a výši kárného trestu.
S čím se však Unie advokátů, z.s., naprosto nemůže ztotožnit, je protiústavní interpretace Odvolacího kárného senátu, která je v článku uvedena. Odvolací kárný senát totiž tvrdí, že kárné řízení je výkonem advokacie. Doslova je ve stanovisku odvolacího kárného senátu, citovaného v článku, uvedeno: „Odvolací kárný senát… považuje za nutné zdůraznit…, že advokát je vedle možnosti hájit se v rámci kárného řízení způsobem, jaký uzná za vhodný, stále vázán povinnostmi advokáta, ke kterým patří, mimo jiné, jednat při výkonu advokacie čestně a svědomitě.“ Odvolací kárný senát dále uvádí, že: „Tato povinnost … se nepochybně také vztahuje i na jednání kárně obviněných v kárných řízeních.“
Podle názoru Unie advokátů, z.s., touto rozšiřující svévolnou interpretací Odvolací kárný senát zcela potlačuje fakt, že kárné řízení je svou podstatou řízením o trestním obvinění, a proto se na něj vztahují všechna pravidla, uplatňující se právě v řízení trestním. Odvolací kárný senát ignoruje základní zásadu trestního práva, totiž zákaz sebeobviňování.
Povinnost jednat čestně a svědomitě při své kárné obhajobě je contradictio in adjecto. Obhajoba v kárném řízení není výkon advokacie, extenzivní výklad povinností při výkonu advokacie na kárnou obhajobu považuje Unie advokátů, z.s. za zjevně absurdní. Odvolací kárný senát zde konstruuje novou povinnost advokáta „čestně jednat“ při kárné obhajobě. Toto evokuje povinnost se „čestně přiznat“, čestně nést kárný trest, povinnost čestně a svědomitě spolupracovat s kárnou žalobou na svém odsouzení apod. Zde kárně obviněný nepředložil spis a nedoplnil blanketní odvolání. Ptejme se, kde končí ta povinnost kárně obviněného poskytovat sám proti sobě „součinnost“ v kárném řízení??? Dalším pokračováním výkladové linie, která byla započata tímto rozhodnutím Odvolacího kárného senátu, je, že advokátovi bude uložena povinnost prokázat svoji nevinu, tedy „vyvrátit tvrzení stěžovatele“ svým spisem, případně svým „vyjádřením“, které Kontrolní oddělení standardně bez opory v zákoně po prověřovaných advokátech vyžaduje. Tím se ovšem kárné řízení dostává do polohy, která je svou povahou inkvizičním procesem. To, že takovýto způsob vyšetřování a trestání zcela odporuje ústavně zaručeným právům, netřeba připomínat.
Podle názoru Unie advokátů, z.s. tímto rozhodováním kárného senátu (či kárných senátů, neboť fakt, že toto rozhodnutí bylo publikováno v Bulletinu advokacie je nutno vnímat jako „nastavení standardů“) byla nastoupena cesta, která potvrzuje absolutní moc České advokátní komory nad jednotlivým advokátem, a to bez ohledu na ústavní pořádek České republiky. Lze s lítostí konstatovat, že nadřazování vnitrostavovských předpisů nad ústavní předpisy je, bohužel, standardním hlediskem vedení České advokátní komory. Že se tak děje v organizaci, jejíž členové mají všichni právnické vzdělání a jsou považování – a to i na základě opakovaných prohlášení právě České advokátní komory – za součást justičního systému země, považuje Unie advokátů, z.s., za obzvláště alarmující.